Některé věci začínají dlouho předtím, než je skutečně uvidíte.
Moje účast na řemeslných trzích je přesně taková. Zvenčí to možná vypadá jako pár stolů s krásnými výrobky, ale ve skutečnosti se za tím skrývá mnohem víc – měsíce příprav, emoce, ruce plné práce a taky chuť setkat se s vámi osobně.

Když všechno začíná už půl roku předem

Když objevím zmínku o nějaké zajímavé prodejní akci, začíná běh na dlouhou trať.

Přihláška, čekání, jestli mě vyberou, a pak už hlava plná plánů: co všechno bych mohla do té doby stihnout vyrobit, jak produkty vystavím, co s sebou vezmu…

Ale realita bývá trochu jiná. Většinou nestíhám všechno, co bych si přála. Zakázky mají přednost, a tak na šití pro trh většinou dojde až v týdnu, kdy se koná. Vše se děje v mém tempu, s citem, a podle toho, jak se právě cítím.

Pátek: balení a ladění posledních detailů

V pátek večer to u mě vypadá jako řízený chaos. V dílně se hromadí:

• tašky připravené na cestu
• krabice plné produktů
• štítky, vizitky, kartičky a cenovky, které s láskou přivazuju ke každé tašce
• vyžehlené ubrusy, cedulky, razítko, poznámkový sešit, powerbanka, papírové tašky různých velikostí

• …a taky figurína, na kterou aranžuji pár tašek „na postavu“

Je to moje malá přenosná dílna, kterou si s sebou vezu všude, kam vyrážím.

Sobota: fyzická námaha i duševní povzbuzení

Brzké vstávání, všechno pečlivě naskládat do auta, dojet na místo – a někdy třeba nosit všechno do druhého patra po schodech a ještě dlouhou chodbou. Uf.

Ale pak přijde ten okamžik, kdy stoly stojí, výrobky jsou rozložené, prostor dýchá mou energií.

A přicházejí lidé. Někteří jen nakouknou. Jiní se zastaví. A pak jsou tací, kteří se rozzáří, dotknou se tašky, podívají se mi do očí a řeknou:
„Tohle je přesně ono. Tohle jsem hledala.“
A já vím, že tohle celé má smysl.

Setkání, která zahřejí a naplní

Na trzích potkávám podobně naladěné lidi – jak zákazníky, tak i jiné rukodělce, kteří dobře chápou, co znamená vkládat do každého kousku část sebe. V dílně jsem často sama. A i když tu samotu někdy miluju, potřebuji sdílet.

Tato setkání jsou pro mě jako nádech. Dávají mi impuls pokračovat a pocit, že jdu správným směrem.

A pak přichází neděle…

V sobotu večer padám únavou.

A neděle?

Ta patří vybalování, třídění, návratu k běžnému dílenskému řádu.

A taky vděčnosti. Protože i když je to celé náročné, chci to znovu.

Někdy.

Až se znovu vynoří příležitost.

Proč to celé podnikám

Na řemeslné trhy nejezdím často. Je to časově náročné, fyzicky i mentálně. Ale občas je potřeba vykročit ze své bubliny, ukázat, co dělám, potkat lidi.

Naslouchat jejich slovům, vidět jejich radost – to je pro mě důkaz, že to má smysl.

Možná i vy cítíte, že dělat věci s citem, pomalu a v souladu se sebou není přežitek, ale cesta.

Tak se třeba někdy potkáme.

Na trhu, u mého stolu, nebo tady – v mém příběhu.

V příběhu Marabe.

A pokud vás zajímá, co se u mně děje, co zrovna dělám a co chystám,

přihlaste se k mému newsletteru a nenechte si nic ujít.